Snídali jsme bezpráví a večeřeli němčinu

Již od počátku 16. století trvala éra, kdy se hlavami našeho malého státečku stávali lidé, kteří ani neměli ve svém "občanském průkazu" v kolonce občanství nápis ČESKÉ.

Půl tisíciletí nám vládli Švýcaři, pak jejich synové, potom synové jejich synů i jedna dcera. Až do úsvitu 20. století jsme snídali bezpráví a večeřeli němčinu.

Přišla ochutnávka demokracie, vzápětí vystřídaná útlakem. Nejdříve německým a poté rudým. Teprve před dvaceti lety přišla doba světla.

Pravá demokracie se v naší zemi s přestávkami drží odhadem 40 let. To je velmi málo ve srovnání například s USA. Avšak i během těchto 40 let jsme nabyli silného demokratického cítění a někteří i smyslu pro zodpovědnost. Každý náš občan se může aktivně podílet na řízení České republiky, v dobách minulých něco nepředstavitelného. Je správné, že vývoj státu je udáván většinou.

Chcete se k ní přidat?

Můžete. Někdy v průběhu roku 2010 nás čekají řádné volby do Poslanecké sněmovny. Bylo by dobré, ba přímo skvělé, kdyby byli kandidáti zvoleni většinou občanů, a ne jen většinou voličů.

Možná by se měla uzákonit povinná volební účast. Pak by výsledky voleb byly naprosto průkazné. Nebo by měl být zaveden nějaký online volební systém, pomocí něhož by si mohl každý zvolit z pohodlí svého domova prostřednictvím internetu.

Uvědomme si, doba demokracie, v níž žijeme, je dar, kterého musíme užívat s opatrností a ochraňovat jej. Je to nejlepší forma vlády, jež byla prozatím vymyšlena. Pokud tedy někdo z vás má nějaký přímo geniální nápad z oblasti správy státu, tak nechť jej uvede v život. Pokud ne, ať se aktivně účastní toho našeho.

Martin Rotter, 4.C (5. 11. 2009)

Je to přespříliš, nebo „pouze” posunutá hranice?

Proč někteří dospělí mohou dělat věci, za které jsou ostatní trestáni? Protože mají vliv, postavení, peníze nebo moc? Mistry tohoto "umění" můžeme nalézt v každé sféře dnešní společnosti. Musíme si však položit otázku: „Je to tak dobře?”

Jak je možné, že někteří se mohou v podnapilém stavu prohánět po českých silnicích, dokonce způsobit materiální škody a vyjít z toho bez trestu? Mají opravdu takové štěstí a ty doplácející na svoje chyby má ve spárech smůla?

Řešení problémů tohoto typu rozhodně není na jedinci. Myslím, že jádro potíží často bývá uloženo v celé komunitě lidí.

Například rodiče, kteří od určitého věku svých ratolestí vymění zcela svoji povahu, lépe řečeno přestanou se přetvařovat, začínají je pomalu, ale jistě proměňovat k obrazu svému. Znám rodiče, kteří už žáky druhého stupně základní školy podporují v požívání návykových látek. Nebývají to extrémy, ale jak se říkává: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne” v tomto případě, než se dítě stane závislé. Zde již zůstává jizva na celý život.

Stejně jako rodiče bych mohl jmenovat nespočet názorových skupin a komunit, které si svobodu a odpovědnost vykládají jinak než ostatní. Každý člověk má své vlastní hranice, za které se odváží vstoupit jen v období svého hledání. Někteří se pohybují v oblasti zakázaného pásma a jiní, "ti poslušní", se ho snaží dodržovat. Pak nám tu však vyplývá otázka: K čemu máme zákony, nepsané normy a vůbec možnost přemýšlet o vlastních činech?

Jan Opálka (3.C), 5. 11. 2009. Autor dostane knižní cenu

Naše společnost by se měla zabývat dodržováním pravidel

Co o si myslíte o squatterech, kteří bydlí v opuštěných domech? Narušují právo vlastníka, nebo vykonávají své právo být svobodní?

Každý člověk by měl mít místo, kam se rád vrací. To místo je náš domov a pro většinu z nás je to samozřejmost. Bohužel v naší společnosti žijí lidé, kteří vlastním zaviněním nebo shodou okolností takové štěstí nemají. Každodenně zažívají rozhodovaní spojené s tím, že nemají kam jít, co jíst, kde spát. Každý den bojují s nepřízní osudu, dopouštějí se krádeží a uchylují se do opuštěných budov, aby přežili další den. Jejich jednání je sice protizákonné, ale pro vlastní přežití by to udělal snad každý.

Na druhou stranu existují lidé, kteří nejsou v bídě, mají domov, ale i přesto osídlují cizí opuštěné budovy bez vědomí majitelů. Squatteři. Jejich postoje nejsou ničím novým. Širší společnost se ale o jejich počínání dozvěděla teprve při nedávných mediálních kauzách, které vyvolaly diskuze, co všechno si mohou lidé v demokratické zemi dovolit.

Jedná se o život bez pravidel, lidé ve squatu jsou anarchisté, kteří neuznávají pravidla a nerespektují stát a společenské chování. Žijí ve své kultuře a vytvářejí společenství lidí, kteří mají stejný pohled na svět a chtějí žít bez zábran. Když naleznou prázdnou budovu, dojdou k názoru, že ji nikdo nechce, a proto nebude nikomu vadit, když ji zvelebí k obrazu svému. Odstraní zabezpečovací opatření, zalarmují ostatní a hurá do zařizování nového domu.

O výzdobu stěn se postarají graffiti, život mrtvému domu vdechnou zvukové aparatury a párty může začít....

Svými postoji ohrožují vlastní životy, protože domy bývají v dezolátním stavu. V ohrožení jsou i obyčejní lidé. Squattery potkáme na ulici, v obchodě, a vlastně o tom ani nevíme. Jsou to obyčejní mladí lidé, kteří ale kvůli špatným hygienickým podmínkám v obývaných domech mohou způsobit šíření nákaz.

Nemohu odsuzovat lidi podle odlišných postojů. Pokud se ale společnost nezačne zabývat dodržováním pravidel, každý si bude chtít žít volně a totální anarchie by mohla způsobit nemalé problémy.

Tomáš Bárta (4.B), 29. 10. 2009

Jak se cítíme doma, ve škole, na světě?

Cítíme se doma, ve škole, na světě svobodní? Ano i ne, záleží pouze na tom, z jakého úhlu pohledu se na danou věc podíváme. Chovat se svobodně znamená počínat si tak, abychom svým chováním nikoho neomezovali. Ale cítíme se opravdu svobodně při dodržování různých zákazů, příkazů, nařízení a vyhlášek?

Je sice pravda, že se při jejich dodržování chováme svobodně, ale mezi chovat se a cítit se, je velký rozdíl. Doma se cítím svobodný a nad nějakými běžnými domácími pracemi, do kterých mě nutí rodiče, mohu mávnout rukou. V životě mě potkají horší věci. Ve škole už je moje psychická svoboda, dá se říct omezována, ale pouze z mého pohledu. Musíme chodit včas do školy, plnit své úkoly a slunečná odpoledne trávit učením.

Kolikrát bych si ráno raději pospal nebo se odpoledne věnoval mnohem zajímavějším věcem, než je učení. Jenže to dělám pro svoje dobro, a když se nenaučím, budu za to pykat pouze já sám. Absolutní svoboda v Česku? Ano, nějaká tu určitě je, ale rozhodně ne pro všechny. Dle mého názoru mají absolutní svobodu pouze ti, co si vymýšlí zákony šité na míru, a ti, co jim je schvalují.

Do školy chodí sotva dva měsíce a už mají právnický titul. Který běžný občan naší země si tohle může dovolit? A jestli se cítím svobodně ve světě?

Ano. Nikde jsem se nesetkal s tím, že by mě do ní nechtěli pustit nebo že bych byl omezován, jak tomu bylo před 20 lety. Při dnešní svobodě cestování nevidím důvod, proč bych se neměl cítit svobodný.

Michal Zacpal (4.C), 24. 10. 2009

Je to chaos, nebo jen běžná demokracie?

Každý demokratický stát, aby mohl správně fungovat, musí být řízen pevnou rukou politiků. Ti jsou voleni téměř vždy v pravidelných termínech, hájí hlas lidu a představují zájmy prostého člověka, jenž věří v dobrou volbu svých zástupců a očekává změnu k lepšímu.

Zásadním problémem současné vlády je handrkování dvou nejsilnějších stran, které vyústilo v pád vlády v době našeho předsednictví Unii. Tímto špatně načasovaným krokem se zničilo vše dobré, co jsme v čele Evropy do té doby dokázali a získali jsme nálepku nezkušeného státu, který neumí své problémy vyřešit poklidně a bez skandálu. Ukázala se naše mentalita: jestliže můžeme ublížit našim sokům, uděláme to a neohlížíme se, co to způsobí. Naštěstí přišla úřednická vláda, která udržuje náš stát funkční. Je ovšem neustále kritizována z obou stran, protože každý by to přece udělal lépe a je jednoduché hodit vinu na druhého.

Politici si asi vůbec neuvědomují, že reprezentují náš stát a jejich chování na domácí politické scéně je často velice nepřípustné. Bohužel naše společnost toto jednání toleruje a to se poté odráží v domnění obyčejných lidí, že vše je u nás dovoleno a zákazy jsou od toho, aby se porušovaly.

Politika je ošemetná a to, co vyhovuje jednomu, se nemusí líbit druhému. Naši politici se nezajímají příliš o obyčejné lidi a starají se více o své blaho. Lidem se nelíbí zejména rozhodnutí, která žádají další peníze z naší kapsy, plýtvání penězi ze státního rozpočtu a hloupost některých zákonů, které by normální smrtelník vůbec nevyřkl. Neustálé zadlužování je poté jen výsledek špatného hospodaření a nynější úsporné balíčky nic nespasí, pokud politici skutečně nezačnou jednat podle vlastního svědomí pro blaho a rozkvět státu.

Politik nás musí reprezentovat, být naším vzorem, být čestný. A kdo takový není, toho by měla společnost donutit opustit tato výsadní místa nebo jako trest přinutit snížit plat.

Tomáš Bárta (4.B), 20. 10. 2009

Jak českou politiku vnímá svět?

Ohlasy na dění v českých politických „lesích a hájích” se zcela nepochybně různí, a to s postupem času. Pokud se vrátíme do historie, tak zjistíme, že odezvy na události na naší politické scéně se cyklicky měnily od kladných reakcí po ty záporné.

Pokud zabrousíme do raného dětství naší (tehdy československé) republiky, narazíme na důkazy respektu ostatních států vůči našim politikům. České politické (a zároveň intelektuální) špičky měly takové renomé, že jim mohli leckteří zahraniční politici závidět. Vždyť při triumfálním turné T. G. Masaryka po USA ho přišly podpořit doslova miliony Čechoslováků žijících tehdy „za velkou louží”. Politici z ostatních mocností plně respektovali osobnost jeho i mnoha dalších tehdejších československých politiků, což v konečném důsledku pomohlo ke vzniku ČSR.

Ovšem renomé dnešní české politiky by se dalo přirovnat k obydlí, které má sice velmi kvalitní základy a stabilní první patro, avšak jeho střecha je děravá jako ementál. A omítka? Ta opadala před pěknými pár lety. Přitom před dvěma desetiletími na místě otrhané barabizny stála sice neodzkoušená, avšak zcela nová, „demokraticky” vymalovaná vilka.

Myslím, že se nedopustím vlastizrady, když řeknu, že část osob pověřených řízením naší země jsou lidé poněkud výstřední, mnohdy až naivní. Výroky a hlavně skutky našich politických špiček na tuto zemi vůbec nevrhají pozitivní světlo, ba naopak, vyvolávají vášnivé diskuse a v mnoha případech bohužel i posměšky.

„Nemyslím, že je nějaké oteplování klimatu. Nevidím žádná statistická data, která by to dokazovala,” to prohlásil prezident Klaus na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Je politováníhodné a zároveň velmi odvážné pronést tohle tvrzení v době, kdy je věda dále, než kdy vůbec byla, a tak zcela objektivně globální oteplování potvrdila. Mínění zahraničních subjektů nemůže být nijak oslnivě skvělé, když je Česká republika zviditelňována spíše výstředními výroky a skandály.

Avšak bylo by nespravedlivé házet české politiky do jednoho pytle. Například Karel Schwarzenberg je nepochybně jedním z těch, kteří zvedají prestiž Česka v zahraničí, ať už v roli ministra zahraničí, nebo jako představitele TOP 09.

Právě v tuto pochmurnou dobu, jíž zmítá ekonomická krize, je potřeba zacelit díry ve střeše a nanést novou vrstvu omítky. Snad se blíží doba, kdy bude obraz Česka v ostatních státech svítit jasnými barvami a bude převážně pozitivní.

Martin Rotter (4.C), 16. 10. 2009

Styl vlády můžeme sami změnit

Dnešní politika není v krizi, nýbrž pouze v jiném stavu, než v jakém jsme na ni byli zvyklí doposud. Zřejmě už je pryč pohodová jízda autobusu Miloše Zemana na naftu a Becherovku, pryč jsou ty časy, kdy se utvářela samostatná Česká republika a nikdo vlastně z dřívějšího režimu nevěděl, jak má pravá demokracie vypadat, ale hlavně zde jsou jiní politici než dříve.

V dnešní době se v politice daleko více bojuje, než stará o blaho státu a občanů. Mnoha dnešním politikům jde o svůj prospěch, proto využívají problémů obyčejných lidí. Naslibují jim spoustu věcí, které se potom sice snaží prosadit, ale v mnoha případech se jim to díky dnešní opozici nepodaří zavést.

O každý zákon se v poslanecké sněmovně tvrdě bojuje, politici se slovně napadají, ale to k tomu tak nějak patří. Většina obyvatel na to z dřívějších dob není zvyklá, ale to neznamená, že je politika v krizi. Na jaře sice padla vláda, ale padla podle demokratické ústavy. Nemůže být všechno krásně namalováno, musejí být různé názory, všichni se vždy neshodnou, každý bude mít nějaké námitky a o tom ta politika je.

Politika bez hádek? To nejde

Krásná je představa lidí, že se všichni politici shodnou, nebudou se hádat a budou odhlasovávat jeden zákon za druhým. V takovém případě bychom nemuseli mít politické strany, nemuseli bychom chodit k volbám.

Spousta lidí si stěžuje jaké máme i špatné zákony, jak je stát řízen, jaký máme deficit v rozpočtu, jak jsou vysoké daně a co všechno se musí platit. Když přijdou volby, tak mávnou rukou a řeknou, že stejně nic nezmění, žádná politická strana se jim nelíbí atd. Stěžovat si ovšem budou dál. Ale volby jsou základ demokracie, my si musíme zvolit, kdo nás bude zastupovat, žádná strana není dokonalá a v některých věcech se nebude shodovat s našimi názory. Musíme si tedy vybrat stranu, u které si myslíme, že bude nejlépe zastupovat naše názory a zvolit ji. Nebo druhou možností je založit vlastní stranu. Sice je v dnešní době hodně těžké se prosadit, protože současné politické strany jsou jak známé, tak mají spoustu peněz na kampaně, možnost to ovšem je. Věřím v to, že se jednou taková strana objeví, strana, které půjde opravdu o blaho lidu a ne o vlastní výdělek.

Dnešní politika podle mne v krizi není a jestli ano, tak v ní byla vždy. Pokud se nám nelíbí, jak se u nás vládne, tak to změnit můžeme, ale nesmíme nad tím pouze mávnout rukou. Demokracie je vláda lidu, a tak se podle toho musíme chovat.

Lukáš Jablončík (2.C), 12. 10. 2009