Zastupitelstvo mládeže Olomouckého kraje uspořádalo 2. ročník „Literární soutěže” o nejlepší vypravování na libovolné téma. Mezi těmi, kdo nezaváhali, byl i student 4.B Petr Mutina. Zaslal práci s názvem „Jak jsem se bál zubaře” a ve velké konkurenci vybojoval pro naši školu první místo.

Za to od pořadatelů obdrží čtečku v hodnotě 1 500 Kč. Máme radost a pochopitelně gratulujeme.

Jak jsem se bál zubaře

Petr Mutina

Narovinu, asi jako většina lidí i já se velmi, velmi bojím zubaře. Jen,jak vkročím do čekárny, pach dentisty tolik oblíbené dezinfekce můj strach ještě více umocní a má mysl se zaplní všemožnými katastrofickými scénáři, co všechno by se mohlo dnes stát. Nejlepší je stejně moment, kdy pacient, kterému se již dostává tolik nedoceněné péče, začne křičet bolestí. V čekárně mě drží už jen to, že pokud bych utekl, tak se nikde ve společnosti nemůžu ukázat nejméně dalších sto let.

Vzhledem k tomu, že čas objednání je pouze orientační, platí tedy jen den, ve kterém se máte dostavit. A to je právě ten moment, kdy se všechno obrací, a za každého „zákazníka”, který je před vámi v řadě, jste velmi rádi - přesně naopak než v kterémkoliv obchodě, v němž bych se v ten moment chtěl nacházet raději než tam, kam mě přivedla nepřízeň osudu.

Posledně, když jsem byl u svého stomatologa, čekám, nevím, jestli na řadu, nebo na smilování, jsem už celý zpocený, čistý kapesník svírám nervózně v ruce, tep takový, až se divím, že mi srdce ještě pořád zůstalo v hrudi. Slyším vrznout kliku, srdce mi v ten moment vynechalo, polil mě studený pot, otočím se na dveře ordinace, ty jsou zavřené, svůj zrak upínám na východ, naštěstí právě někdo vešel. Cítím obrovskou úlevu a děkuji bohu, že mi dal ještě pár minut času.

Najednou nepříjemný, uši trhající zvuk vycházející z ordinace, utichá, kovová bestie si dává pauzu, chystá se na mě. Vylézá zničený pan Novák, z poloviny neumrtvené části tváře jsem vyčetl vše, co jsem nepotřeboval vědět. Pan Novák se vší úctou zabručel něco jako "nahedanou", dal nohy na ramena a už ho nebylo. Hned za ním z ordinace vychází sestra a pozve si mě dovnitř. Vcházím, zdravím, a když se potkávám tváří v tvář se všemi těmi nástroji sloužícími k mučení, hlasitě polykám, utírám si kapku potu z čela a na výzvu si sedám do velmi "pohodlného" křesla. Horor začíná.

Přistoupil ke mně doktor, zmáčkl tlačítko a začal mě pomalu zvedat. Jako by nestačilo, co právě prožívám, on určitě ví, že se bojím i výšek, a tak mi to ještě více zpříjemňuje. Posléze vezme velkou lampu a namíří mi přímo do očí. Klasicky. Do jedné ruky uchopuje malé neškodné zrcátko, do druhé ruky obří, nebezpečný, zakroucený bodák. Poručil, abych otevřel ústa a vydržel. Mezitím, co se mi v dutině ústní oháněl zrcátkem a mečem a všude možně se rýpal, nic nebolelo a rozkaz se dal splnit. Tvář si kryl rouškou (nebylo mu to nic platné, stejně jsem ho poznal), v jeho očích jsem viděl tu upřímnou snahu něco nalézt, alespoň něco malého, ať se tam ještě chvíli zdržím. Během vyšetření jsem zíral na železného nepřítele a modlil se, aby zůstal vypnutý.

Když lékař prošel všechny možnosti, co by mi mohlo a nemohlo být, celý nešťastný, protože si mou návštěvu náležitě neužil, odložil kovové nástroje na tácek a spustil mě dolů. Snad příště, řekl jsem si škodolibě sám pro sebe. Posbíral jsem, co jsem si předtím odložil, všechno mi v ten moment bylo jedno, rozloučil jsem se a s radostí nepopsatelných rozměrů jsem rychlostí světla utíkal pryč. Cestou jsem ještě v duchu popřál hodně štěstí všem v čekárně, zvláště pak tomu, co mě střídal na bojišti.

Je jedno, jestli mi je pět, nebo jsem dospělý, zubaře jsem se vždy bál, bojím a bát budu. Na druhou stranu mi strach z něj dává alespoň dostatečnou motivaci k tomu, abych dentální hygieně věnoval tolik času, kolik si zaslouží, a aby při mé návštěvě zůstala vrtačka ještě nějakou chvíli nečinná.